Cesta pro dobrou věc

Cesta pro dobrou věc: 3000km pěšky na podporu boje s rakovinou

Pamatuju si to jako dnes. Seděla jsem s přáteli nad sklenicí vína v restauraci a čekala, až se uvolní kulečníkový stůl. V tom mi přišla zpráva, zvedla jsem telefon a četla. Zpráva byla od mojí nevlastní mámy a stálo v ní: „mám rakovinu prsu.“ V tom jako by se celý svět okolo zastavil. Nevnímala jsem ani hlasy, ani zvuky hlučné restaurace. Takovou větu nechcete slyšet z úst svých blízkých. Kromě téhle věty, tam ale bylo spoustu dalších slov – pozitivních. Psala, že se začala léčit, že našla skupinu žen se stejným onemocněním, díky kterým ví, že v tom není sama, a že se určitě vyléčí…

V té době jsem o rakovině nevěděla nic. Věděla jsem jen to, že lidé s rakovinou ztratí vlasy a umřou.

Nemohla jsem uvěřit tomu, že se to opravdu děje někomu z mojí rodiny. Někomu, kdo se neumí mračit, nebo být negativní. Někomu, kdo mi vždy dodává sílu, odhodlání a pro koho nic není překážka. Nevěděla jsem, co odepsat. Z prvu jsem nevnímala žádnou z těch pozitivních vět, které napsala, jediné, co mi zůstalo v hlavně byla ona první věta „mám rakovinu prsu“. V té době jsem o rakovině nevěděla nic. Věděla jsem jen to, že lidé s rakovinou ztratí vlasy a umřou. Tak nám jsou totiž prezentovány příběhy pacientů z amerických filmů.

Teď už vím, že velké procento pacientů, kteří onemocnění odhalí včas, se vyléčí. Taky ale vím, jak dlouhá a náročná je taková cesta za uzdravením. Vím, co obnáší a moc dobře vím, že ji člověk nemůže zvládnou sám. A od toho jsou tady organizace a spolky, které pomáhají pacientům s nemocí bojovat – vzdělávat je, dávat jim najevo, že na to nejsou sami a vytvářet jim úsměv na rtech v těžkých chvílích. Ona „skupina žen se stejným onemocněním“ o které jsem si četla ve zprávě, byla právě jeden takový spolek z Ostravy – OvaHelp.

Díky jejich práci jsem si uvědomila, že rakovinu nevyléčí jen lékaři s jejich chemoterapií. Pacient musí v uzdravení věřit. Musí vědět, že ho čeká dlouhá cesta, ale že na ni není sám.

Vydávám se taky na jednu takovou dlouhou cestu. Cestu, která bude trnitá, plná potu a bezpochyby taky nadávek. Cesta, která vede 3000 km napříč celým Novým Zélandem a bude trvat 4 měsíce. Vyrazím z nejjižnějšího bodu jižního ostrova a doufejme, že zdárně dojdu na nejsevernější bod severního ostrova. Půjdu ji pěšky, půjdu sama a půjdu hrdě s logem OvaHelp na hrudi.

Sama to ale nemůžu zvládnou, proto potřebuju vás. Vás všechny, kdo zrovna čtete tyhle řádky. Každou korunou, kterou přispějete na konto centra OvaHelp, pomáháte na těžké cestě nejen onkologickým pacientům, ale teď také mi. Posíláte mi tím naději, že lidé k sobě nejsou lhostejní a jsou ochotni si navzájem pomoci.

Každá darovaná koruna mi dodá sílu na další kilometry a jednomu pacientovi dodá sílu bojovat s rakovinou, protože bude stejně jako já vědět, že v tom není sám.

Proč jsem se rozhodla pomoci spolku OvaHelp

Spolek založila paní Zdeňka, která sama prodělala rakovinu prsu a nyní se snaží se svou dcerou poskytnout to, co ona při své cestě neměla – infornace a společnost lidí se stejným problémem. Chod spolku hradí paní Zdeňka s rodinou z velké části ze svého a proto je jeho osud v rukou vás – lidí s dobrým srdcem, kteří přispějí.

Přispět můžete jakoukoliv vámi zvolenou částkou.

CHCI PŘISPĚT

Cestu sdílím na instagramu – NikyvsZeland a facebooku. Pošlete mi zprávu, ať vidím, že v tom nejsem sama 😊

Na video z první části cesty se můžete podívat tady 🙂