Last Updated on 15/09/2020 by Nikola Cerna

Návštěva pouště Sahara je cíl mnohých cestovatelů. Asi se shodneme, že největším lákadlem jsou písečné duny a nekončící písečný horizont. Tohle byl taky náš cíl, ale kromě fotky v písečných dunách, jsme si taky chtěly udělat obrázek, jak vypadá obyčejný život v poslední vesnici před branami nekončícího písku.

Proto jsme si na návštěvu pouštní oblasti vyhradily týden našeho času v Maroku. K návštěvě jsme si vybraly vesnici M´hamid, nedaleko města Zagora. Našim výchozím bodem pro cestování do pouště byla Marakeš. Odtud jsme se rozhodly vyzkoušet způsob přepravy dobrodruhů. Ze všech způsobů marocké dopravy jsme si vybraly stopování. Se zdviženým palcem jsem se tedy vydaly překonat vzdálenost necelých 500 km. Navigace nám ukazovala dobu cesty autem něco přes 8 hodin, proto jsme se rozhodly přespat na půli cesty ve městě Ouarzazate. Tam jsme si prošly město, zajely do vesnice Ait Benhaddou a další den pokračovaly v cestě do M´hamid, kde jsme měly domluvenou dobrovolnickou práci přes Workaway.  Jediné, co jsme věděly bylo, že budeme bydlet v kempu s rodinou jeho majitelů a pomáhat s různými úkoly. 

Dobrovolničení na okraji Sahary

Po příjezdu do vesnice nás čekal jeden z majitelů kempu, Said, aby nás zavedl na místo, kde budeme bydlet a pracovat. Jenom vyjít z vesnice nám trvalo skoro 20 minut. Poté jsme v písečné dáli uviděly několik stavení, ke kterým vedly naše kroky. Po další půl hodině šlapání v písečno-hliněné pustině jsme došli na místo. K našemu překvapení v kempu nebydlela celá rodina, nýbrž jen Saidům, ne úplně sympatický, strýček. Nikdo jiný v kempu nebyl. Žádní turisté, žádní další dobrovolníci. To nás trochu zarazilo, navíc jsme pořád nevěděly, co se od nás očekává za práce, ale byly jsme po cestě tak vyčerpané, že jsme se spokojily s tím, že odpověď dostaneme následující ráno.

Kemp v poušti

V kempu bylo několik hliněných obydlí, některé větší, některé menší. Jednu takovou chatu jsem dostaly i my. Uvnitř nebylo nic, ani okna, jen dvě matrace na zemi. Dále v kempu byla jedna kuchyň a jeden záchod se sprchou. Voda však tekla jenom občas a pro teplou vodu se musel rozdělat oheň pod kotlem. Kemp byl doslova na hranici pouště. Několik metrů od naší chaty se nacházely písečné duny a my tak mohly sledovat hned první západ slunce z vrcholku jedné z nich. Připadaly jsme si jako v jiném světě. To byl taky důvod, proč jsme se rozhodly do pouště jet. Takže přes počáteční rozpaky, jsem nakonec vlastně měly vše potřebné a první noc usínaly plny očekávání, co nás čeká následující den.

Stavění hlíněných obydlí

Hned ráno jsme se dozvěděly, co bude našim prvním úkolem: připravit místo pro stavění další hliněné chaty. V praxi to znamenalo vzít si lopatu a kolečka a přemístit kupu hlíny z jednoho místa na druhé. Nebudeme lhát, vozit plně naložená kolečka v písku a ve 30 stupních není úplně sranda. To si naštěstí uvědomovali i majitelé kempu a po necelých dvou hodinách nás propustili z naší první směny a my se šly natáhnout do houpací sítě a relaxovat. Další dny byla práce méně náročná, za to jsme se u ní pořádně zašpinily. Tvořily jsem totiž cihly z hlíny. Přesněji ze směsi hlíny, písku a vody. Směs jsme pomocí formy tvarovaly do velkých kvádrů, které pak usychaly na slunci.

Proč dobrovolničíme

Díky této dobrovolnické zkušenosti jsme měly možnost zůstat ve vesnici déle, než obyčejný turista a tudíž si alespoň na chvíli vyzkoušet, jak chutná život na hranici pouště. Nakoukly jsme do tajů stavění z hlíny, vyzkoušely si, jaké to je chodit na nákup dva kilometry pískem, sprchovat se studenou vodou nebo si rozdělat oheň pod kotlem, když jsme chtěly vodu teplou. Zjistily jsme, že ne všichni mají v kempech solární panely a tudíž elektřinu. Svítily jsme si večer svíčkou, i chodily pro vodu do studny. Večer jsme koukaly na oblohu obsypanou hvězdami a přišlo nám to normální. Vařily jsme marocký tajine, tentokrát však podle receptury Tuaregů. Tahle si říkají lidé, žijící v poušti. Ve volnu jsme mohly jezdit na sandboardu v písečných dunách, jen několik metrů od kempu. Stihly jsme si taky zajít do vesnice na Hammam, očistnou proceduru, využívanou v celém arabském světě. Poslední věc, kterou jsme ve vesnici stihly, byl výlet do pouště na velbloudech. To, kvůli čemu sem jezdí všichni ti turisté. Bydlely jsem na okraji pouště, ale pořád jsme nevěděly, jak to asi vypadá v té poušti dál. Jak to vypadá po třech hodinách chůze? Jak se člověk cítí, když ví, že v okruhu několika hodin chůze není žádná civilizace? Taky jsem chtěly spát pod hvězdami a jenom s naším chabým vybavením bychom venku asi umrzly. Rozhodly jsme se tedy udělat průzkum trhu a vybraly jednu z milionu nabízených tour, které slibují vše, co jsme chtěly podniknout. Protože jsme ve vesnici už nějaký ten den pobývaly a udělaly si kamarády, usmlouvaly jsem trochu nižší cenu, než dostane většina turistů. I tak to byl slušný zásah do našeho rozpočtu.

Výlet do pouště na velbloudech (z vesnice M´hamid)

Celá show začne první den odpoledne, kdy dostanete oběd, pomůžete osedlat velbloudy, naložit veškeré vybavení (stany, deky, jídlo, vodu…) Poté nasednete na velblouda a necháte se vést zhruba dvě hodiny do nitra pouště. My naštěstí sdílely jen jednoho velblouda, to znamenalo, že polovinu cesty jedna nás mohla jít a vést ho. Což podstatně ulevilo naším zadkům. Věřte nebo ne, ale dvě hodiny na hřbetu velblouda není pro zadnici žádná prdel. Po oněch dvou hodinách chůze, celá naše výprava zaparkovala velbloudy a začali jsme stavět kemp. K našemu velkému zklamání všechno okolo vypadalo stejně jako pár metrů od naší hliněné chaty, kde jsem předešlé dny bydlely. Žádné větší duny, žádné písečné nekonečno (z jedné strany byly v dáli dokonce vidět zbytky vesnice). Stalo se přesně to, čeho jsme se obávaly, neviděly jsme nic nového a zaplatily víc peněz, než za celý předešlý týden dohromady. Ještě zbývala druhá část plánu: spaní pod hvězdami. Daly jsem si tedy večeři uvařenou nad ohněm, a odebraly se o kus dál, pozorovat hvězdné nekonečno nad našimi hlavami a pomalu se ubírat do krajiny snů.To nám naštěstí vyšlo podle plánu a musíme uznat, že bez půjčených dek a matrací, bychom v našem lehkém spacáku neměly šanci noc přežít. Ráno po snídani jsme všichni uklidili kemp a vydali se zpět směrem k vesnici, kde náš výlet končil.

Pokud si tedy kladete stejnou otázku, jako jsme si před výletem kladly i my: je možné absolvovat noc v poušti na vlastní pěst? Odpověď zní: ano, pokud máte dobrou výbavu na spaní pod širým nebem.

Na druhou stranu přijdete o fotku s velbloudem, o Tajine uvařený nad ohněm, o spoustu čaje, o zpívání marockých písní u ohně nebo o vyprávění historek lámanou angličtinou. Musíte tedy zvážit, proč vlastně do pouště jedete. Pokud je to jen proto, abyste ji viděli, nepotřebujte žádnou tour, stačí vyjít z vesnice, poušť se nemění ani po hodinách chůze. Pokud chcete poušť zažít, kupte si tour, doporučujeme však delší, než jednu noc. Nebo lépe, zůstaňte pár dní v jednom z kempů za vesnicí. Přičichnete tak k místní kultuře mnohem více, než během pár hodin na velbloudovi. Pokud vás zajímají velké písečné duny, připlaťte si a nechte se zavést Jeepem do opravdové písečné dáli. Nebo zvolte návštěvu města Merzouga, které obklopují větší duny a uvidíte z pouště asi více než v Zagoře nebo Mhamidu 🙂

V dalším díle našeho deníku si můžete přečít, kolik nás celý pobyt v Maroku stál. Maroko: rozpočet.

Další články o Maroku najdete pod štítkem Maroko.

Mohlo by vás zajímat

Maroko: Jak vypadá den dobrovolníka v surf centru Život v poušti i lovení medvědů na Aljašce. Díky dobrovolnictví můžeš zažít cokoliv Austrálie: život na farmě